Vydáme-li se v protisměru toku dějin, tak hydrogenuhličitan sodný znali už ve starověkém Egyptě kolem roku 3500 před n.l. jako součást natronu, který se používal v procesu mumifikace nebo k očistě a vykuřování během kultovních úkonů.

Schylování k revoluci
V dějinách gastronomie bychom jedlou sodu v masovém měřítku až do poloviny 19. století hledali marně. Když v roce 1843 vyrobil britský chemik Alfred Bird první prášek na pečení, začalo se schylovat k revoluci. A to bez přikrašlování.

Umění upéct dort
Upéct dort před tímto objevem nebylo tak jednoduché jako dnes, kdy to pomocí ingrediencí svedených do jednoho prášku dokážou i školou povinné děti. Stačí vysypat obsah krabice do vody a tak dále a tak podobně. Před objevem jedlé sody se pečení dortu podobalo vaření bájného elixíru.

Hlavním problémem kuchařů a pekařů byla záhada, jak dosáhnout nadýchaného těsta. V tomto procesu se používaly kvasnice. Ty bylo potřeba nejdříve vyrobit kvašením různých druhů ovoce či obilí. Pak následoval zdlouhavý proces samotného kvašení těsta, který byl náročný na venkovní teplotu a trval 12–24 hodin. A to s nejistým výsledkem. Výsledný dort, který skvěle vypadal a chutnal, byl skutečně mistrovským dílem. Saturnin by si dobře rozmyslel, jestli začít dortovou válku. A to při objevu jedlé sody o jistou válku skutečně šlo.

Neněžná revoluce
Za prvním práškem na pečení, se kterým přišel Alfred Bird, se skrývá prozaický důvod – jeho manželka měla alergii na kvasinky. V roce 1856 vylepšil Birdův vynález mladý chemik Eben Norton Horsford, který si první moderní prášek do pečiva i patentoval. O tom, že šlo o skutečnou „neněžnou revoluci“, svědčí i další historický vývoj.

Patent se snažily získat a vylepšit různé společnosti, které se navzájem osočovaly, posílaly k soudům, lhaly, používaly nekalé praktiky. Jako za skutečné revoluce. Situace se po desetiletích konečně uklidnila, karty jsou rozdány a my můžeme zpívat (s)odu na radost.